Hodinky Wenger na nejvyšším bodě Španělska

Hodinky Wenger Sea Force na Mulhacénu

Hodinky Wenger Sea Force na Mulhacénu

Nejsem horolezec, ale lákají mě hory. Výšek se k smrti bojím, ale když vím o dosažitelném kopci, tak se ho snažím zdolat. Tak to bylo i na naší aktivní dovolené ve Španělsku. Tu jsme v listopadu 2015 projezdili půjčeným autem a za 14 dní jsme toho stihli opravdu hodně (Madrid, Toledo, Cordoba, Sevilla, Cádiz, Gibraltar, Ronda, Granada a další místa). Jedním z důležitých bodů bylo i zdolání nejvyššího vrcholu kontinentálního Španělska – hory Mulhacén (3478 m) a její méně známější menší sestry Velety (3396 m). Jsou to dva kopce blízko u sebe a spadají do pohoří Sierra Nevada. Výstup na střechu Ibérie je popsaný ve spoustě různých článcích a jak se v nich dočtete, nejde o žádné vrcholové lezení. Výhledy z nejvyššího bodu jsou ale úžasné a s krosnou na zádech to je docela kvalitní výkon.

Povinná výbava jsou hodinky

Já jsem jako obvykle měl s sebou své oblíbené nerozbitné hodinky Wenger Sea Force. Ty už se mnou zažily opravdu hodně (Island, Laponsko a samozřejmě české hory) a chtěl jsem jim dopřát i další titul v podobě zdolání nejvyššího bodu Španělska. Zároveň jsem s sebou měl jedny postarší hodinky Suunto, abych si ověřil, že jsme opravdu ve výšce těsně pod 3500 m.

Spousta kamení, ale naprostá nádhera

Spousta kamení, ale naprostá nádhera

S hodinkami Wenger na ruce a Suunta připnuté na krosně jsme stoupali z posledního parkoviště vesničky Prado Llano ve výšce 2500 m. Počasí nám přálo, takže v tričku a kraťasech jsme míjeli první nánosy sněhu. Stoupání je výživné a pokoření Velety není otázka chvilky. My jsme navíc šli natěžko, protože jsme chtěli přespat v chatce kousek pod Veletou (Refugio de la Carihuela) a z ní se pak vydat druhý den na Mulhacén.

Dovolím si tvrdit, že s fyzičkou na tom nejsem zase tak špatně, ale od určitých metrů se mě snažila zabít bolest hlavy a s každým krokem jsem se musel co chvíli vydýchat. V hlavě už jsem měl strašáka z výškové nemoci, ale ta mi přeci tak nízko nehrozí. Vysvětloval jsem si to tedy spíš úpalem / úžehem (delší jízda v přehřátém autě + výstup pod silným sluncem bez pokrývky hlavy). Moje přítelkyně mi tak bez problémů stačila a z výstupu se pro mě stalo utrpení a pro ni pohodová procházka beze spěchu.

Na vrchol i na kole

Vrcholová fotka ze Velety

Vrcholová fotka ze Velety

Vrchol jsme zdolali někdy kolem 4. hodiny a kochali jsme se z něj nádhernými výhledy necelou hodinu. Po nás na vrchol došel / dojel první a po chvíli druhý cyklista. Po zjištění, že oba jeli z města Granada vzdáleného 50 km a zdolali ještě tohle převýšení, jsme byli ohromení. Jeden z cyklistů byl ze švýcarské nadace podporující léčbu rakoviny, kterou sám překonal. Hýřil štěstím a dojetím, protože si už nemyslel, že by někdy něco podobného mohl dokázat. Navzájem jsme si pogratulovali k výkonu (i když ten jeho byl nesporně obdivuhodnější), vyfotili se na vrcholu a pomalu sestoupili do kamenné noclehárny Refugio de la Carihuela. Tu jsme s Aničkou měli celou pro sebe (úkryt poskytuje prostor pro asi 8 lidí), protože v tomto období (listopad) asi na Veletu nejdou zástupy lidí. V chatce už jsem s poměrně velkou bolestí hlavy rychle ulehl a modlil se, ať to do zítřejšího dne přejde, protože Mulhacénu jsem se nehodlal vzdát.

Mulhacén volá

Chatka Refugio Vivac de la Caldera, kde jsme před výstupem nechali bagáž

Chatka Refugio Vivac de la Caldera, kde jsme před výstupem nechali bagáž. V dáli je vidět Mulhacén.

Druhý den ráno jsme provedli základní hygienu, uvařili si čaj a posnídali. Výhledy na Mulhacén byly lákavé a já se cítil poměrně dobře. To se však s prvním stoupáním změnilo. Z chatky Carihuela je trasa na Mulhacén z počátku mírným sestupem navedena na cestu po vrstevnici. Není se kde ztratit a jediným rozcestím může být zkratka vedoucí přes kopec k jezeru Laguna de la Caldera. Tuto trasu jsme zvolili my a nemohli jsme si ji vynachválit. Sice to z počátku vypadá mírně nebezpečně, ale pohled na jezero a Mulhacén za to stál. Kolem jezera jsme prošli až k chatce Refugio Vivac de la Caldera, kde jsme po krátkém zamyšlení ponechali krosny a šli na vrchol na lehko.

Výhled až do Maroka

Kaplička na vrcholu Mulhacénu

Kaplička na vrcholu Mulhacénu

Při výstupu jsme nikde neviděli ani živáčka, i když já jsem měl dost starostí sám se sebou, protože se mi opět ozvala tepající bolest hlavy. Stoupání je chvílemi dosti monotónní, protože vyšlapaná cesta vede kamením a pouze občas bylo někde spestření v podobě sněhu. Přesto je výstup krásný a to zejména díky výhledům na ostatní hory. Na samotném vrcholu Mulhacénu mě překvapily základy kamenných budov, které tam asi v minulosti stály. Vrchol pak tvoří malá kamplička a na ní betonový pylón. Někteří cestovatelé tvrdí, že za dobrých podmínek můžete vidět až do Maroka (na jih), což jsme my netušili a tak jsme Maroko na jihu ani nehledali.

Při sestupu jsme si všimli prvních zvědavců v podobě horských koz a po zaostření jsem rozpoznal také lidi. Celkem jsme cestou z vrcholu potkali asi 8 lidí a z toho 2 běžce, kteří nás rychlostí mírně řečeno zahanbili. Jinak by se ale dalo říct, že jsme měli hory skoro celé pro sebe.

Vrcholová fotka s hodinkami + důkaz o výšce

Vrcholová fotka s hodinkami + důkaz o výšce

Na zpáteční cestě k autu jsme zkusili jít celou dobu po trase, takže namísto zkratky přes sedlo jsme šli kolem chatky Refugio Pillavientos a trošku si tak nadešli. Znovu jsme pozdravili Veletu, prohlédli si lyžařské svahy bez sněhu a stejně jako cestou nahoru si zkrátili serpentiny napřímo dolů. Symbolické bylo také rozloučení s památníkem Virgen de las Nieves (památník Panny Marie Sněžné), kterým jsme při stoupání prošli.

Zvládli jsme to a hodinky taky

Hodinkám nevadila výrazná změna nadmořské výšky (vyjížděli jsme od moře až do 2500 m na poslední parkoviště odkud jsme zamířili do 3400 m na vrchol Velety). Za den tak hodinky bez problémů překonaly změnu 3400 m. Teplotní a tlakové změny se nijak neprojevily. Plavání a delší pobyt na přímém slunci jim také nevadí a v noci zase pomohla skvělá luminiscence. Nebylo tak potřeba hledat Suunta, abych si je rozsvítil a podíval se na čas. Ty jsem tak kontroloval jenom kvůli nadmořské výšce a teplotě.

Že hodinky Wenger Sea Force celou dovolenou vydržely bez újmy asi není třeba dále rozepisovat a stejně tak netřeba popisovat, že i my jsme si Španělsko maximálně užili. Už teď se těším, až vyrazíme znovu.

Máte podobnou zkušenost? Podělte se s námi a my vám ji zde rádi zveřejníme.

Za Helveti – Jiří Štencek

Rádi si čtete naše články? Navštivte také náš e-shop s hodinkami.
Přihlaste se k odběru novinek:

4 komentáře u “Hodinky Wenger na nejvyšším bodě Španělska

  1. Pingback: Hodinky Luminox 3001 na testech v Laponsku | Helveti.cz

  2. Pingback: Výstup na Sajamu 6542m s hodinkami Casio Pro-Trek | Helveti.cz

  3. Pingback: Citizen Satellite Wave na cestách po USA | Blog.Helveti.cz

  4. Pingback: Himálaj už otestoval kdekoho – my jsme sem vzali hodinky Citizen Promaster Altichron | Blog.Helveti.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *